Nejde o křídla, která jsou vidět. Jde o ta, která se rodí ve chvíli, kdy se mysl přestane bránit hloubce.

Proudění tu připomíná nervový impuls – rychlý, tichý, nevratný. Myšlenka se rozvine, rozšíří, a místo aby hledala pevnou půdu, dovolí si vzlétnout.

Vnitřní let není útěk. Je to akt důvěry. Rozpětí mezi strachem a svobodou, kde se vědomí učí nést samo sebe.

V tomto prostoru se paměť mění v pohyb a pohyb v pochopení. To, co bylo rozdělené, se setkává v jednom rytmu, jako dvě hemisféry, které si konečně porozuměly.

Kdo se dívá, může cítit lehkost. Ne proto, že by zmizela tíha, ale proto, že už ji není třeba nést.

Tady začíná let, který nepotřebuje nebe.