Tvář se vynořuje z ticha jako krajina, která si začíná uvědomovat samu sebe. Z jemných prasklin a zlatých linií prorůstají kořeny, ne jako rány, ale jako cesty. Cesty, kterými se vědomí propojuje se světem. Oči jsou zavřené, protože skutečné vidění nepřichází zvenčí.

Rodí se uvnitř, v prostoru, kde se setkává paměť země, těla a duše. Struktury připomínající kámen, hlínu a světlo vytvářejí mapu vnitřní krajiny. Každá linie je okamžikem proměny, kdy staré praská a nové se tiše rozvíjí.

Rozpuk vědomí je moment probuzení. Okamžik, kdy se člověk stává součástí něčeho většího, když se hranice mezi člověkem a světem začnou rozpouštět a ticho začne mluvit.