Uprostřed hmoty je místo, které nemá váhu. 

Kruh, jenž není hranicí, ale dechem.

Paměť doteku, vrstvy času, zvlnění vzniklé pokaždé, když jsme se báli a přesto šli dál.

Ticho tu není prázdné. Je husté, naslouchající. Drží stopy rozhodnutí, která nebyla vyslovena a odpovědi, jež přišly dřív než otázky.

Toto není oko, které soudí. Je to střed, který přijímá. Místo, kde se rozpad mění v řád a chaos v pomalý rytmus srdce.

Kdo se dívá dostatečně dlouho, přestane hledat povrch. A pochopí, že klid není nepřítomnost pohybu, ale souhlas s tím, že vše se vrací zpět do jednoho bodu.